ROZHOVORY NA OKRAJI Její tvorba se dělí na dvě etapy. V té první malovala většinou na dřevo, také originální filmové klapky spojené se Salónem filmových klapek a filmovým festivalem ve Zlíně. Druhá je spojena malbou olejem na plátně. Jedná se dlouhodobý projekt Divadlo života, o němž si s malířkou Jarmilou Dittrichovou také povídáme v našem rozhovoru. Její obrazy byly naposledy k vidění v kavárně Art of Alchemy v Praze.

Zaujala mne vaše poslední výstava v Café Art of Alchemy, tady v Praze v Opletalově ulici. Můžete mi ji více přiblížit?

Začala jsem malovat jinak než dřív. Tento můj koncept má několik PROČ a dělí se na části, které jsem pojmenovala „Divadlo života“ neboli v mém slovníku „Můj vlastní kočkopes“.

Malování se věnuji mnoho let a namalovala jsem stovky děl, ale tento koncept je jiný. Nosím jej v hlavě velmi dlouho. Hledala jsem, jak svou fantazii zhmotnit! Nakonec to vyhrály barvy a vzniklo „Divadlo života“, možná jakýsi příběh člověka, takové zrcadlo do duše diváka. Každý obraz je jedinečný. Loutka, panáček či panenka, dřevěná hračka, které jsou ovládány svým manipulátorem. Toto označení mě z lidského pohledu opravdu baví. Z různých pohledů to vlastně může být COKOLIV a KDOKOLIV.

A pak jedna hlava začala střídat druhou. Nápady na další není třeba hledat daleko. Stačí se jen dívat kolem sebe. Zkuste se na má díla, na mé obrazy, dívat právě tímto pohledem. Jako na takové divadélko, alegorii hloubky duše, kdy každá bytost v obraze ztvárňuje roli! A jakou? Hledejte své vlastní cítění, vlastní tlukot srdce, vlastní srdeční tep. Zrcadlete své zkušenosti, příběhy, setkání, tajemství a poznání. Co jste ve svém vlastním životě prožili.

Vystavujete zde ukázky svojí nové tvorby? Anebo se jedná o průřez vaším dílem? 

Vystavuji současnou tvorbu, která vychází právě z výše zmíněného tematického celku Divadlo života. Tvorba minulá byla prý milá, příjemná, ale je překonaná a nechci se k ní už vracet. 

Předpokládám, že těch výstav bylo jistě více. Vystavovala jste také v zahraničí?

Ano, tento projekt už měl výstavy. Moji diváci jsou lidé: my, vy, oni a TyTaky. Komunikuji v českém jazyce, proto slovo TyTaky od významu ty to máš taky. Ale trochu jsem i ustoupila a přeložila název do AJ, viz logo. Budují společenství. Dlouhý příběh. Pohled na současné možnosti, kdy globalizace umožní vše, čemu se věnujete a kam chcete, je někdy dobře jindy naopak. A chystám výstavu ve Francii, ale dovede si někdo představit, co je za tím starostí?  A je to kredibilita, či nikoliv?

Plavu proti proudu a vždy budu. Mě dav zabíjí. Proto jsem vytvořila kolekci s jistou mírou drzosti. A navíc, z mého pohledu, účast v zahraničí není měřítkem kvality: vystavovat v zahraničí utváří pouze iluzorní hodnotu uměleckého díla.

Vizualizace Král, princezna a královna

Prozraďte mi, kdy jste vlastně začala malovat? Zaujala mne vaše technika malby na dřevo.

Jak jsem už řekla: malování se věnuji dlouho, namalovala jsem nespočet děl. Pak přišlo období sebehledání a hledání vyššího principu…. V tomto období jsem věnovala transformaci.

Svůj příběh si v sobě píši velmi dlouho. Před lety mě přestala dosavadní tvorba naplňovat. Byla asi romantická, naivní a prý milá, ale z mého pohledu dětská. Cítila jsem potřebu vložit do tvorby kousek mé hloubky a složitosti. Cítila potřebu se vyjádřit beze slov, protože pojmenovávat některé věci a děje kolem nás je podobně složité. Tím, že obrazy nemají tváře zprostředkovávají moje vlastní zrcadlo stejně komukoliv dalšímu.

Nemohu si pomoci, ale přinejmenším některé vaše artefakty poukazují na inspiraci filmem. Mám na mysli ty filmové klapky. Je tomu tak?

Ano, máte pravdu, byla jsem několik ročníků součástí Zlínského filmového festivalu v rámci doprovodného projektu KLAPEK. Ale k filmu mají daleko, jen tvorba KLAPEK ve mně evokovala ten romantický starý filmový svět. Miluji retro a celé pojetí mého zpracování je tomu podobné.

Takže trochu té filmové inspirace tam bylo.

Vaše obrazy, obrázky vyzařují takovou pohádkovou atmosféru. Nevěnujete se také knižní ilustraci?

Krásný postřeh, ano, pohádkové se mohou zdát. Ilustrace není to, kam směřuji. Komunikace a emoce beze slov. Často se setkávám s námitkou „…ale my ti nerozumíme.“ Co s tím?! Každý divák, každý posluchač vnímá vše skrze sebe na základě zkušeností, zážitků, prožitků a dle vlastního vnitřního softwaru. Já sama jsem vybavena velkou dávkou empatie, která má své výhody pro okolí, ale obrovské nevýhody pro mě samotnou. To byl takový malinkatý oslí můstek k tomu, jak popsat své PROČ. Proč příběh vyprávějí hlavičky bez očí, uší a úst. Tyto hlavičky jsem pojmenovala TyTaky. Ony nemluví, nepotřebují to. Mají divákovi zprostředkovat zrcadlo do jeho vlastní duše beze slov. Vtáhnout ho do obrazu a vyvolat v něm pocit, vzpomínku, kterou v sobě má a kterou dobře zná. Je to komunikace beze slov, kdy každá hlava má pro diváka osobní vzkaz.

Jaké máte plány do budoucna?

Co se týká výstav tak začátkem června jsem měla ukázky svých děl vystaveny v Mánesu včetně mě samotné. Myslím, že je čas se opět vrátit do sebe a léto věnovat intenzivnější tvorbě. Dala jsem si cíl namalovat 24 „divadelních rolí“ mého konceptu. Ale ze širší perspektivy má tvorba směřuje do oblasti výtvarného umění, designu a módy. Miluji módu, spouští pocity, tvoří nás. Ne nadarmo se říká, že šaty dělají člověka. Móda je skvělý nástroj, pomáhá tvořit formu, avšak nesmí převyšovat obsah. Vždy je to křehká rovnice, která mě fascinuje. Už jako malá jsem toužila být návrhářkou. Toužím obléknout své obrazy do estetických pohledů. Další částí mého PROČ je o figuríně, se kterou si chci naplnit svoje sny o „návrhářství“ v mém osobním pojetí, ale to bude překvapení až pro další zrcadlení.

Říkala jste mi, že máte nějaké oblíbené citáty. Jaké to jsou?

Baví mě hra se slovy. Umět pojmenovat vše co se ve mně odehrává je složité. Pokud se Vám to podaří, vím, s čím pracovat. Motta jsou příjemným nástrojem, se kterým si ráda hraji. Mým hlavním mentorem jak říkám „dozrání a poznání„je Albert Einstein. Začala bych jím:

 

1. Albert Einstein: „Fantazie je důležitější než vědění. Vědění je ohraničené, fantazie pojme celý svět.“

2. Žiji podle Wericha: „Ten, kdo se umí smát sám sobě, má právo se smát všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá.“

3. Winston F. Groom (Forest Gump): „Máma vždycky říkala: Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš.“

4. Karel Čapek: „Kritizovat – to znamená usvědčit autora, že to nedělá tak, jak bych to dělal já, kdybych to uměl.“

5. Bez autora: „Kdykoli se Ti zdá, že máš ve svém životě něco změnit, pak se Ti to nezdá.“

Vložil: Jiří Kačur