(Autorský prolog k obrazu Česká státnost, 28/9)
Ticho v hodině. Monotónní, nezábavný hlas učitele. My děti – neukáznění malí „smradi“. Tak nějak si ten okamžik vybavuji. Čas se vlekl, všechno kolem bylo nezajímavé, nebarevné, divné. Moje místo bylo vepředu – byla jsem tak malá, až skoro neviditelná. Chytala jsem lelky a sledovala kdeco – dění za oknem, nějaké čmárání na tabuli a tu zeď přede mnou. Obraz nějakého pána. Nakřivo, nebarevný, vážný, divný. Do politiky se pouštět nebudu, do historie taky ne, ale v mých školních letech ten portrét visel ve všech prostorách. Divná to „dekorace“. A k tomu ta každodenní realita – svačiny. Chleba namazaný a zabalený v papíru a ten pytlík mléka. Obal plastový. Jak jinak mléko bývalo všude, kdo to zažil, ví, jak tahle „vůně“ dokázala ovládnout celou třídu. Vzduch měl svou typickou školní směs – napětí a kyselé mléko. Nesu si to v sobě dodnes. A tak, když jsem začala projekt Panenek bez tváře, patřil tam. Zůstal mi někde v podvědomí, visel tam pořád – jen čekal, až ho „vylepším“ po svém.
Dnešní doba je jiná a já ji zachytila po svém. Možná právě tím jsem svému dávnému obrazu dala – z mého pohledu – úctu, respekt, státnost a jako výtvarník zpracovala kousek svého barevného, tichého vlastenectví. A kdo bude další?
